Bylo to během nejkrásnějšího západu slunce, jaký kdy Jaromírova ulice viděla, když se stalo něco, co navždy změnilo její obyvatele. Místní lidé, zvyklí na klidný život, se začali pomalu scházet u oken svých bytů, fascinovaní neobvyklou barevnou nádherou na obloze. Oblaka se barvila do fialova a růžova, jako by samotné nebe hořelo.
Zatímco většina lidí obdivovala ten přírodní úkaz, Jan, mladý student, si všiml něčeho zvláštního na ulici. Uprostřed tramvajových kolejí, přímo pod mostem, kráčela skupina čtyř podivných postav. Byly štíhlé, vysoké a zelené, s velkýma očima, které se zdály být neustále bdělé. Vypadaly jako z jiného světa.
Jan nemohl uvěřit vlastním očím. Opatrně otevřel okno a sledoval, jak se ty postavy pomalu blíží k němu. Když prošly pod lampou, světlo odhalilo jejich hladkou, lesklou pokožku a prázdné výrazy. Pohybovaly se synchronizovaně, jako by byly součástí jednoho organismu.
Srdce mu bušilo tak hlasitě, že se bál, že ho ty bytosti uslyší. Najednou se jedna z nich otočila a podívala se přímo na něj. Jan cítil, jak se mu mrazivý chlad rozlévá po těle. Oči té bytosti byly bezduché, ale přesto v nich bylo něco děsivě inteligentního, něco, co ho sledovalo.
Jan rychle zavřel okno a skrčil se pod parapet. Věděl, že bytosti se blíží k jeho domu. Dveře dole vrzly a otevřely se, přestože si byl jistý, že byly zamčené. Kroky se pomalu přibližovaly k jeho bytu.
Začal panikařit. Co chtějí? Proč jsou tady? A proč si ho vybraly? Když kroky zastavily přímo před jeho dveřmi, jeho dech se zrychlil. Dveře se pomalu otevřely a tam stály, čtyři vysoké, zelené postavy, které se dívaly přímo na něj.
Jeden z nich zvedl ruku a ukázal na něj prstem. Jan cítil, jak mu tělo tuhne. Nemohl se pohnout, nemohl křičet. Byl jako paralyzovaný. Bytosti vstoupily do místnosti a obklíčily ho. Poslední věc, kterou viděl, byly jejich oči, když se k němu sklonily.
Jeden z nich otevřel ústa a začal mluvit. "Promiňte, mladý muži, nevíte, kde najdeme nejlepší kebab v okolí? Jsme tady na meziplanetární dovolené a slyšeli jsme, že váš kebab je vynikající."
Jan se nezmohl na slovo, jen zmateně kývl hlavou směrem k malé kebabárně na konci ulice. Bytosti poděkovaly a s vděčností se otočily k odchodu. Jan zůstal sedět na zemi, zírající na prázdné dveře, nevěřící tomu, co se právě stalo.